Strategie budování vztahu jsou konkrétní způsoby, jak terapeut pomáhá klientovi cítit se bezpečně, pochopeně, respektovaně a aktivně zapojeně. Nejde jen o „být milý“. V KBT má vztah jasnou terapeutickou funkci: umožňuje přesně vyšetřit problém, vytvořit formulaci, dohodnout cíle, provádět náročné intervence a udržet klienta v aktivní práci i mezi sezeními.
Výzkum psychoterapie dlouhodobě podporuje význam terapeutické aliance. Meta-analytická syntéza aliance v dospělé psychoterapii zahrnovala 295 nezávislých studií a více než 30 000 klientů; vztah mezi aliancí a výsledkem psychoterapie byl pozitivní napříč terapeutickými směry a zeměmi.
V KBT je vztah důležitý také proto, že klient často musí dělat obtížné věci: vystavovat se úzkosti, omezovat zabezpečující chování, neprovádět kompulze, aktivovat se při depresi, pracovat se sebekritikou, zkoušet nové komunikační dovednosti nebo připustit nejistotu. Bez důvěry a spolupráce se tyto kroky snadno stanou nátlakem nebo formalitou.
Schopnost vstupovat do vztahů, důvěřovat druhým a snášet blízkost nebo nejistotu nevzniká až v terapii. Člověk si už v dětství vytváří základní očekávání o sobě, druhých a vztazích. Tato očekávání pak mohou ovlivňovat i terapeutický vztah.
V raném vývoji jsou důležité zejména tři zkušenosti:
Bezpečí – dítě zažívá, že pečující osoba reaguje na jeho potřeby, chrání ho a je dostupná.
Přijetí – dítě zažívá, že je přijímáno jako osoba, ne pouze tehdy, když podává výkon nebo nezlobí.
Kompetence/autonomie – dítě zažívá podporu typu „umíš, dovedeš, zkus to“, tedy podporu samostatnosti, schopnosti a odvahy zkoušet.
Tyto zkušenosti nejsou osudové a neznamenají, že člověk s horším dětstvím nemůže mít dobré vztahy. Jsou ale důležité pro pochopení, proč někteří klienti do terapie vstupují s důvěrou a jiní s obavou, studem, očekáváním kritiky, potřebou ujišťování, podřízeností, vzdorem nebo nedůvěrou.
Vývojový výzkum ukazuje, že citlivost pečovatele souvisí s bezpečnou vazbou a s dalšími vývojovými výsledky dítěte; velký přehled uvádí, že pečovatelská citlivost je spojena s attachment security, kognicí, jazykem i socioemočními oblastmi.
V terapii se tyto rané vztahové zkušenosti mohou znovu aktivovat. Klient může terapeuta vnímat jako kritickou autoritu, zachránce, někoho, koho musí potěšit, někoho, kdo ho opustí, nebo někoho, komu nelze důvěřovat. Strategie budování vztahu proto nejsou jen „slušné chování terapeuta“, ale cílená práce s klientovým očekáváním bezpečí, přijetí, ocenění a respektu.
V terapeutickém vztahu vystupují do popředí čtyři základní potřeby:
Tyto potřeby jsou důležité u všech klientů, ale zvlášť výrazné bývají u klientů s úzkostmi, traumatem, poruchami osobnosti, depresí, nízkým sebehodnocením, studem, závislostním chováním nebo opakovanými zkušenostmi kritiky a odmítnutí.
Bezpečí je první podmínka terapeutického vztahu. Klient musí mít pocit, že může mluvit otevřeně a že terapeut jeho potíže nezneužije, nezesměšní, nezbagatelizuje ani ho nebude trestat za upřímnost.
Bezpečí v KBT vytváří:
Bezpečí není totéž co pohodlí. V KBT se klient často dostává do kontaktu s nepříjemnými emocemi a obávanými situacemi. Bezpečí znamená, že klient rozumí, proč to dělá, má možnost spolurozhodovat o tempu a ví, že terapeut je na jeho straně.
Příklad
Klient s panikou se bojí expozice v MHD.
Nevhodně:
„Musíte to prostě vydržet, jinak se toho nezbavíte.“
Vhodně:
„Rozumím, že představa jízdy tramvají je teď hodně náročná. Nebudeme vás do ničeho tlačit bez přípravy. Nejdřív si vysvětlíme, proč expozice pomáhá, vybereme malý krok a domluvíme, jak budeme sledovat, co se stane.“
Akceptace znamená, že terapeut klienta přijímá jako člověka, i když některé jeho strategie, názory nebo chování mohou být nefunkční. Akceptace není souhlas se vším. Terapeut může klienta akceptovat a zároveň s ním pracovat na změně chování, které mu škodí.
Akceptace se projevuje tím, že terapeut:
Příklad
Klient s OCD říká: „Kontroluju sporák třeba třicetkrát, je to úplně trapné.“
Nevhodně:
„No ano, to je opravdu přehnané.“
Vhodně:
„Chápu, že se za to stydíte. Zároveň to dává smysl v rámci OCD cyklu: kontrola vám krátkodobě sníží úzkost, ale dlouhodobě posiluje potřebu další kontroly. Můžeme se na ten cyklus podívat bez toho, abychom vás za něj odsuzovali.“
Ocenění znamená, že terapeut aktivně všímá klientova úsilí, odvahy, pokroku, otevřenosti, vytrvalosti a adaptivních kroků. Ocenění není prázdné lichocení. Má být konkrétní a věrohodné.
V KBT je ocenění důležité, protože klient často vnímá hlavně selhání. Terapeut mu pomáhá uvidět i malé kroky, které podporují změnu.
Dobré ocenění je:
Příklad
Méně vhodně:
„Jste skvělý.“
Lépe:
„Oceňuji, že jste v obchodě zůstal ještě pět minut po nástupu úzkosti. To je přesně ten typ kroku, který narušuje vyhýbavý cyklus.“
Nebo:
„Líbí se mi, jak přesně jste popsal myšlenku, která se objevila před telefonátem. To nám hodně pomáhá při formulaci problému.“
V terapeutickém překladu: adaptivní chování posiluj a oceňuj; neadaptivní chování neponižuj, ale analyzuj jeho funkci.
Respekt znamená, že terapeut uznává klientovu důstojnost, hranice, tempo, hodnoty, kulturu, životní zkušenost a právo spolurozhodovat o terapii.
Respekt se projevuje tím, že terapeut:
Příklad
Nevhodně:
„Vy se tomu prostě vyhýbáte, takže musíte začít chodit mezi lidi.“
Vhodně:
„Podle toho, co jsme spolu zmapovali, se zdá, že vyhýbání krátkodobě pomáhá, ale dlouhodobě udržuje úzkost. Jak vám tato formulace sedí? A jaký první krok by pro vás byl náročný, ale ještě zvládnutelný?“
Empatie je schopnost přenést se do klientova světa: porozumět jeho emocím, myšlenkám, významům, postojům a způsobu, jak situaci prožívá. V KBT empatie neznamená pouze „cítit s klientem“. Znamená přesně chápat, jak klientovi jeho problém dává smysl.
Empatie umožňuje:
Empatie má i výzkumnou podporu. Meta-analýza terapeutické empatie a výsledku psychoterapie ukázala, že empatie je významným prediktorem výsledku; v souboru 82 nezávislých vzorků a více než 6 000 klientů byl průměrný vztah empatie k výsledku r = .28.
Cíle empatického naslouchání
Empatické naslouchání v terapii má několik cílů:
Příklad empatické reakce
Klient:
„Jsem nemožný, zase jsem ten úkol neudělal.“
Terapeut:
„Slyším, že jste z toho hodně zklamaný a že se vám hned spouští myšlenka, že jste selhal. Zároveň bych to nerad uzavřel jako selhání. Pojďme se podívat, co vám v tom konkrétně zabránilo, protože to může být důležitá informace pro naši formulaci.“
To je typicky KBT empatická reakce: validuje emoci, ale zároveň vede k analýze a dalšímu kroku.
Empatické naslouchání se netvoří jednou technikou. Je to soubor postojů a dovedností.
Patří sem:
Terapeut se stává pro klienta emoční oporou, ale ne ve smyslu, že za něj přebírá odpovědnost. Je oporou, která klientovi pomáhá lépe rozumět sobě a postupně dělat kroky ke změně.
Aktivní naslouchání je základní strategie pro vytváření vztahu. Klient díky němu zažívá, že terapeut skutečně slyší, co říká, a nesnaží se ho rychle opravit, přesvědčit nebo hodnotit.
Aktivní naslouchání má tři úrovně:
10.1 Neverbální projevy
Neverbální projevy zahrnují:
Neverbální komunikace má být v souladu s tím, co terapeut říká. Když terapeut říká „rozumím“, ale dívá se do počítače, klient pravděpodobně nezažije porozumění.
Příklad
Klient mluví o studu. Terapeut sedí klidně, udržuje přiměřený oční kontakt, nepřerušuje, výrazem dává najevo zájem a respekt.
10.2 Verbální paralingvistické projevy
Sem patří zvukové a hlasové projevy:
Paralingvistika je důležitá. Stejná věta může znít empaticky nebo chladně podle tónu.
Například „rozumím“ může znít jako skutečné pochopení, nebo jako netrpělivé „rozumím, pojďme dál“.
10.3 Verbální lingvistické projevy
Sem patří konkrétní slovní dovednosti:
Parafrázování
Parafrázování znamená zopakovat vlastními slovy hlavní obsah toho, co klient řekl.
Klient:
„Vždycky když mám zavolat šéfovi, úplně ztuhnu a odložím to.“
Terapeut:
„Takže samotný telefonát ještě ani nezačal, ale už při představě hovoru se objeví napětí a vy ho raději posunete na později.“
Reflexe
Reflexe znamená pojmenovat emoční stav klienta.
Klient:
„Já vím, že je to hloupé, ale bojím se jít do obchodu.“
Terapeut:
„Vypadá to, že je v tom nejen strach, ale i stud z toho, že vás ten strach omezuje.“
Shrnutí
Shrnutí vyjadřuje smysl delší řeči klienta.
Terapeut:
„Zkusím shrnout, co zatím slyším. Když máte mluvit před kolegy, objeví se myšlenka, že uděláte chybu. Úzkost stoupne, začnete se víc hlídat, mluvíte co nejméně a po poradě si situaci dlouho přehráváte. Krátkodobě se vyhnete trapasu, ale dlouhodobě se porady zdají stále nebezpečnější. Sedí to?“
Shrnutí je v KBT zvlášť důležité, protože propojuje vztah s formulací problému.
Pozitivní aserce je soubor dovedností, kterými terapeut vyjadřuje pochvalu, podporu, ocenění, blízkost, vřelost a pozitivní zpětnou vazbu. Pomáhá vytvářet atmosféru bezpečí, přijetí a naděje.
Pozitivní aserce zahrnuje:
Výzkumně to souvisí s pojmem positive regard: tedy terapeutovo vřelé, respektující a oceňující nastavení vůči klientovi. Meta-analytický přehled pozitivního přijetí uvádí, že terapeutův positive regard je významnou složkou psychoterapeutického vztahu a souvisí s výsledkem léčby.
11.1 Přijetí a souhlas
Přijetí neznamená, že terapeut schvaluje všechno, co klient dělá. Znamená, že terapeut uznává klientovo prožívání a dává mu prostor.
Příklad:
„Rozumím, že pro vás bylo v tu chvíli velmi těžké zůstat v obchodě.“
„Dává smysl, že jste po tak silné úzkosti hledal způsob, jak se uklidnit.“
11.2 Pochvala
Pochvala se vztahuje ke konkrétnímu chování.
Méně vhodně:
„Jste šikovný.“
Lépe:
„To, že jste si zapsal myšlenku hned po situaci, je velmi užitečný krok. Díky tomu teď máme přesnější materiál pro práci.“
11.3 Ocenění
Ocenění se vztahuje k úsilí, odvaze, otevřenosti nebo kompetenci klienta.
Příklad:
„Oceňuji, že jste přinesl i to, co se nepodařilo. To je pro terapii často stejně důležité jako úspěchy.“
„Oceňuji, že jste dokázal popsat hněv vůči mně přímo. To je důležitý rozdíl oproti vašemu běžnému vzorci stáhnout se.“
11.4 Povzbuzení
Povzbuzení pomáhá klientovi vydržet obtížný proces.
Příklad:
„Je pochopitelné, že to bylo náročné. Zároveň vidíme, že jste dokázal zůstat v situaci déle než minule. To je směr, kterým potřebujeme pokračovat.“
„Nevadí, že úzkost neklesla hned. Důležité je, že jste neudělal obvyklý únik.“
11.5 Pozitivní zpětná vazba
Pozitivní zpětná vazba je konkrétní informace o tom, co klient udělal funkčně.
Příklad:
„Všiml jsem si, že jste dnes při popisu konfliktu s partnerkou už nepoužil jen větu ‚ona je hrozná‘, ale dokázal jste popsat i vlastní reakci. To je pro naši práci velký posun.“
11.6 Kompliment
Kompliment je osobnější než pochvala. Vyjadřuje postoj terapeuta. Má být používán opatrně, pravdivě a přiměřeně.
Příklad:
„Působí na mě, že i přes velkou úzkost máte hodně odvahy věci zkoušet.“
Kompliment by neměl být manipulativní ani přehnaný. Pokud klient nevěří chvále, může být užitečné to otevřít:
„Všiml jsem si, že když vás ocením, hned to zpochybníte. Možná je to podobné jako v jiných vztazích, kde je pro vás těžké přijmout pozitivní zpětnou vazbu.“
Validace je strategie, kterou terapeut uznává, že klientova reakce dává smysl v určitém kontextu. Validace neznamená, že terapeut potvrzuje nepravdivé přesvědčení.
Příklad:
Klient:
„Když mi partner neodepíše, jsem přesvědčená, že mě opustí.“
Terapeut:
„Dává smysl, že se vám v takové situaci spustí silný strach, zvlášť když máte zkušenost, že blízcí lidé odcházeli bez vysvětlení. Zároveň můžeme zkoumat, jestli závěr ‚určitě mě opustí‘ odpovídá všem dostupným informacím.“
Validace je velmi účinná strategie, protože snižuje stud a obranu. Klient se necítí napadený, a proto může snáze zkoumat vlastní myšlenky a chování.
Normalizace pomáhá klientovi pochopit, že jeho reakce není důkazem „šílenství“ nebo osobního selhání, ale pochopitelnou reakcí lidského organismu nebo naučeného vzorce.
Příklad:
„Panická reakce je velmi nepříjemná, ale sama o sobě je to aktivace poplachového systému. Problém není v tom, že tělo reaguje, ale v tom, že si tuto reakci vyložíte jako bezprostřední nebezpečí.“
Nebo:
„To, že jste po konfliktu ruminoval, není známka slabosti. Je to pokus mysli najít řešení. Jen se ukazuje, že tento způsob řešení vás spíš udržuje v úzkosti.“
Normalizace nesmí bagatelizovat. Není to „to má každý, nic to není“. Je to „to, co se děje, je pochopitelné a dá se s tím pracovat“.
Transparentnost je v KBT mimořádně důležitá. Terapeut vysvětluje, proč se ptá, proč strukturuje sezení, proč zadává domácí úkoly, proč navrhuje expozici nebo proč chce měřit pokrok.
Transparentnost posiluje důvěru a spolupráci.
Příklady:
„Teď se ptám na konkrétní situaci, protože z ní můžeme vytvořit přesnější formulaci problému.“
„Navrhuji domácí úkol ne proto, abych vás kontroloval, ale protože změna se nejvíc upevňuje mezi sezeními.“
„Smyslem expozice není vás trápit. Smyslem je ověřit, že úzkost je nepříjemná, ale zvládnutelná, a že nemusíte utéct.“
„Toto je moje hypotéza, ne hotová pravda. Potřebuji vědět, jestli vám sedí.“
Transparentnost je také prevencí mocenského vztahu. Klient ví, co se děje, proč se to děje a jak se může zapojit.
Kolaborativní empirismus je specifické jádro vztahu v KBT. Znamená, že terapeut a klient společně vytvářejí hypotézy a testují je pomocí zkušenosti, pozorování, domácích úkolů, behaviorálních experimentů a měření.
Tento princip je pro Beckovu kognitivní terapii centrální; odborné texty popisují spolupráci a vedené objevování jako primární rysy Beckovy kognitivní terapie a společně je označují jako collaborative empiricism.
Jak vypadá kolaborativní empirismus v praxi
Terapeut neříká:
„Vaše myšlenka je iracionální.“
Říká:
„Pojďme se podívat, jaké máme důkazy pro a proti. A hlavně, jak bychom mohli v praxi ověřit, jestli se vaše předpověď naplní.“
Terapeut neříká:
„Musíte změnit svoje myšlení.“
Říká:
„Zkusme spolu zjistit, co se stane, když se v té situaci zachováte trochu jinak.“
Terapeut neříká:
„Já vím, co máte dělat.“
Říká:
„Mám návrh vycházející z našeho modelu, ale potřebuju vědět, jestli vám dává smysl a jak ho můžeme upravit, aby byl proveditelný.“
Vedené objevování znamená, že terapeut klienta nezahlcuje radami, ale pomáhá mu vlastními otázkami dojít k novému porozumění. Sokratovské otázky jsou nástrojem této strategie.
Příklady otázek:
„Co vám v té chvíli proběhlo hlavou?“
„Jak moc jste tomu věřil?“
„Jaké důkazy tuto myšlenku podporují?“
„Jaké důkazy jí odporují?“
„Co byste řekl kamarádovi, kdyby měl stejnou myšlenku?“
„Co je nejhorší, nejlepší a nejpravděpodobnější scénář?“
„Co se stalo minule, když jste to zkusil?“
„Jak bychom to mohli ověřit?“
„Co z toho vyplývá pro další krok?“
V KBT je sokratovský dialog vztahová i technická strategie zároveň. Odborný text o terapeutickém vztahu v KBT uvádí, že sokratovský dialog je příkladem toho, jak jsou techniky v KBT vloženy do terapeutického vztahu: zahrnuje spolupráci, empirismus a vedené objevování.
Jedna z nejsilnějších strategií vztahu je shoda na cílech a úkolech terapie. Klient potřebuje vědět:
Meta-analytický přehled k goal consensus and collaboration uvádí, že výsledky psychoterapie se zlepšují, když se klient a terapeut shodnou na cílech a metodách a vytvoří spolupracující pracovní vztah.
Příklad
Méně vhodně:
„Budeme dělat expozice.“
Lépe:
„Říkal jste, že chcete znovu samostatně cestovat do práce. Podle naší formulace vám v tom brání vyhýbání a strach z tělesných příznaků. Expozice je způsob, jak tento cyklus postupně měnit. Pojďme vybrat první krok, který bude dávat smysl vám.“
V KBT terapeut nese odpovědnost za odborný rámec, bezpečí, metodu a etiku. Klient nese odpovědnost za otevřenost, aktivní účast a zkoušení kroků mezi sezeními. Vztah se posiluje, když jsou tyto role jasně vymezené.
UCL základní KBT kompetence zdůrazňují, že terapeut má být explicitní ohledně sdílení odpovědnosti za strukturu a obsah sezení, má klienta zvát k aktivnímu podílu a má si všímat, kdy jeho vlastní chování klientovi brání odpovědnost převzít.
Příklad
„Moje role je pomoct vám porozumět problému a navrhnout postupy, které podle KBT pomáhají. Vaše role je říkat mi, co sedí a nesedí, přinášet konkrétní situace a zkoušet malé kroky mezi sezeními. Budeme to vyhodnocovat společně.“
Struktura sezení není jen organizační pomůcka. Je to i vztahová strategie, protože zvyšuje předvídatelnost, bezpečí a spolupráci.
Klient ví:
Typické vztahově podporující prvky struktury jsou:
Příklad:
„Máme dnes několik možných témat: váš konflikt s partnerem, domácí úkol a plán expozice. Co je pro vás nejdůležitější? Já bych zároveň navrhoval, abychom neztratili návaznost na domácí úkol, protože tam máme důležitá data.“
Zpětná vazba je jedna z nejkonkrétnějších strategií posilování vztahu. Terapeut se nemá spoléhat na dojem, že „vztah je dobrý“. Má se ptát.
Otázky:
„Jaké pro vás dnešní sezení bylo?“
„Bylo něco užitečné?“
„Bylo něco neužitečné?“
„Byl jsem dnes v něčem příliš rychlý?“
„Cítil jste se někde nepochopený?“
„Je něco, co byste potřeboval příště jinak?“
„Dává vám tento postup smysl?“
„Je něco, co mi neříkáte, protože je těžké to říct?“
Pravidelné měření a zpětná vazba mají i širší empirickou podporu. Přehled deseti meta-analýz progress feedback uvádí, že přidání zpětné vazby k psychologickým a psychiatrickým intervencím má tendenci zvyšovat účinnost léčby, obvykle s malými až středními efekty.
Ruptura je narušení terapeutické spolupráce. Může být otevřená nebo skrytá.
Otevřená ruptura:
Skrytá ruptura:
Oprava ruptury je důležitá vztahová strategie. Meta-analýza alliance rupture repair uvádí, že neopravené ruptury mohou přispívat k horším výsledkům, zatímco úspěšná oprava může být spojena s dobrým výsledkem terapie.
Příklad opravy ruptury
Terapeut:
„Mám pocit, že když jsem navrhl expozici, stáhl jste se. Možná jsem šel moc rychle. Jak jste to vnímal?“
Nebo:
„Když jsem řekl, že vyhýbání problém udržuje, mohlo to znít, jako bych vás obviňoval. To nebyl můj záměr. Můžeme se k tomu vrátit?“
Nebo:
„Vypadá to, že s úkolem úplně nesouhlasíte, ale možná je těžké mi to říct. Rád bych to slyšel, protože potřebujeme plán, který vám bude dávat smysl.“
Komplementární chování znamená, že terapeut nevědomě zapadne do klientova nefunkčního vztahového vzorce a začne ho posilovat.
Příklady:
Klient útočí → terapeut útočí zpět.
Klient se podřizuje → terapeut začne rozhodovat za něj.
Klient hledá ujištění → terapeut ho opakovaně ujišťuje.
Klient je bezmocný → terapeut všechno přebírá.
Klient idealizuje terapeuta → terapeut přijme roli zachránce.
Klient očekává kritiku → terapeut začne být přehnaně opatrný a neříká důležité věci.
Klient provokuje odmítnutí → terapeut se stáhne.
Strategie je rozpoznat vzorec, nereagovat automaticky a použít ho terapeuticky.
Příklad
Klient:
„Vy tomu vůbec nerozumíte, tohle mi nepomůže.“
Automatická nefunkční reakce terapeuta:
„Ale já vám přece pomáhám, jen nespolupracujete.“
Lepší reakce:
„Vidím, že vás to hodně frustruje. Chci porozumět tomu, co přesně vám na mém návrhu nesedí. Může to být důležitá informace pro náš další postup.“
Motivace klienta patří k základním předpokladům dobrého terapeutického vztahu, ale terapeut ji nemá brát jako hotovou věc. Motivace se v terapii buduje.
Klient může chtít změnu a zároveň se jí bát. Například chce přestat mít paniku, ale bojí se expozice. Chce se osamostatnit, ale bojí se odpovědnosti. Chce zlepšit vztah, ale bojí se konfliktu.
Strategie práce s motivací:
Příklad:
„Část vás chce znovu jezdit sama do práce a část se bojí, co se stane, když přijde úzkost. Pojďme dát prostor oběma částem a najít první krok, který nebude ani vyhýbání, ani zahlcení.“
Naděje a realistický optimismus
Terapeutický vztah posiluje naději. Naděje ale nesmí být falešný slib.
Nevhodně:
„Nebojte, všechno bude dobré.“
Vhodně:
„Nemůžu slíbit, že úzkost úplně zmizí. Můžeme ale pracovat na tom, abyste jí lépe rozuměl, méně se jí vyhýbal a postupně dělal věci, které vám teď bere.“
Naděje v KBT stojí na tom, že problém je formulovatelný, měřitelný a ovlivnitelný. Klient zažívá, že existují konkrétní kroky.
Přizpůsobení klientovi
Dobrý vztah se posiluje tím, že terapeut přizpůsobuje styl práce klientovi.
Přizpůsobuje:
UCL rámec zahrnuje schopnost adaptovat intervence podle klientovy zpětné vazby a klinického úsudku mezi metakompetence efektivní KBT.
Příklad
U klienta s těžkou depresí může terapeut pracovat více podpůrně, konkrétně a s menšími kroky. U klienta s dobrou reflexí a vysokou motivací může být práce samostatnější a více založená na klientově vlastním navrhování experimentů.
Vyvážení direktivity a spolupráce
KBT terapeut je aktivní. To ale neznamená, že je autoritářský.
Direktivnější je terapeut například tehdy, když:
Nedirektivnější je terapeut tehdy, když:
Dobrá KBT používá obojí. Klient potřebuje jak bezpečné vedení, tak prostor pro vlastní odpovědnost.
Práce s hranicemi
Jasné hranice vztah neposlabují. Naopak ho chrání. Klient ví, co může čekat.
Hranice zahrnují:
Terapeutický vztah není kamarádství. Je vřelý, ale profesionální. Hranice jsou zvlášť důležité u klientů se vztahovou nestabilitou, závislostními tendencemi, traumatem, poruchami osobnosti nebo silnou potřebou ujišťování.