Pamatuju se, že sedět v lavici x hodin v kuse a snažit se dávat pozor bylo pro mě prostě nemožný. A učitelka na mě nebyla zvědavá, že jo. Nevěděl jsem vůbec co s tím.
Většina psychiatrů a psychologů se shoduje, že ADHD je reálná. Porucha se vyskytuje v rodinách (což naznačuje genetické kořeny) a neurologické důkazy ukazují na její spojitost se změnami v růstu a vývoji mozku. ADHD je také jasně spojena s problémy ve škole, práci a ve vztazích a reaguje na léčbu, což naznačuje její klinickou validitu. Nicméně se široce diskutuje, zda není porucha nadměrně diagnostikována a léčena, nebo zda spíše nereflektuje soubor evolučních vlastností, které jsou v dnešním světě méně přizpůsobivé.
Podobně jako u mnoha jiných duševních poruch, příčiny ADHD jsou stále předmětem výzkumu. Geny se považují za klíčový faktor, stejně jako vlivy prostředí, například expozice toxinům v děloze a rané traumatické zážitky. Vzhledem k tomu, že ADHD je poruchou chování, může diagnózu ovlivnit i očekávání ohledně vhodného chování, zejména u dětí.
Odborníci diskutují o tom, zda by léčba ADHD měla být především behaviorální (terapie, trénink pozornosti, zvýšení hry, větší struktura), nebo farmakologická. Několik velkých studií dospělo k závěru, že kombinace obou přístupů může být nejúčinnější.
Existují významné důkazy, že ADHD má jak genetické, tak environmentální základy. Například studie dvojčat zjistily, že identická dvojčata mají významně vyšší pravděpodobnost společné diagnózy ADHD nebo projevů chování podobných ADHD než dvojvaječná dvojčata. Neexistuje žádný jediný gen, který by byl považován za „odpovědný“ za ADHD; spíše se má za to, že stejně jako u mnoha psychiatrických poruch je spojena s mnoha genetickými variantami, z nichž pouze některé byly objeveny.
Někteří odborníci tvrdí, že to, čemu říkáme ADHD, je ve skutečnosti „nemoc civilizace“ – tedy porucha, která vzniká kvůli nesouladu mezi evolučními kořeny člověka a naším moderním prostředím. Vysoká energetická hladina mohla být například adaptivní pro lovce a sběrače, ale je problematická v moderní třídě. Někteří významní odborníci na vývoj dětí poznamenali, že nedávný nárůst diagnostiky ADHD se shoduje s rostoucím důrazem (zejména v amerických školách) na přísné standardizované testování a omezení času na hru, což naznačuje, že alespoň u některých dětí diagnostikovaných s ADHD je zhoršený evoluční nesoulad.
Ačkoli ADHD může a často způsobuje akademické problémy, není považována za specifickou poruchu učení (například dyslexii nebo dysgrafii). Nicméně mnoho dětí s ADHD – podle některých odhadů 30 až 50 procent – má souběžnou poruchu učení. Podmínky mohou také vykazovat podobné vnější příznaky, zejména u dětí.
Pocit neklidu může být jedním z projevů ADHD, ale tato porucha je složitější než jen fyzická neklidnost. Pokud kromě stálého neklidu pociťujete silnou roztržitost ve více prostředích, často se chováte impulzivně, nadměrně mluvíte, máte potíže s dokončováním úkolů nebo s organizací času, a/nebo děláte neopatrné chyby při důležitých projektech, můžete vykazovat příznaky ADHD. Prvním krokem k diagnóze a zahájení léčby je vyhledat hodnocení u zdravotnického odborníka.
Všechny děti potřebují lásku, strukturu a konzistenci; děti s ADHD potřebují tyto tři věci v hojné míře. Protože příznaky ADHD a s nimi spojené akademické a sociální problémy mohou poškozovat sebevědomí dítěte, měli by rodiče podniknout kroky k nalezení účinné léčby, pomoci dítěti identifikovat jeho silné stránky a zastupovat jeho potřeby, jak se učí orientovat ve světě samostatně. Rodiče by měli dítěti také pomoci nastavit rutiny, nalézt akademické strategie, které odpovídají jeho specifickým potřebám, a naučit ho sociální dovednosti nezbytné k vytváření trvalých přátelství.
Neexistuje žádný jednotný způsob, jak ADHD ovlivňuje romantické vztahy, protože tato porucha může přinášet jak pozitivní, tak negativní dopady. Mnohé páry například zjišťují, že ADHD jednoho z partnerů (nebo i obou) přináší do vztahu více spontánnosti nebo zvyšuje sexuální uspokojení. Na druhou stranu mohou příznaky roztržitosti, neorganizovanosti nebo impulzivnosti vést k frustrujícím nedorozuměním mezi partnery nebo vyvolávat hádky.
Oba partneři—bez ohledu na to, zda mají ADHD—by měli být upřímní ohledně jakýchkoli výzev, které ADHD do vztahu přináší, a zároveň se snažit ocenit jeho klady, kdykoli je to možné. Mít soucit se svým partnerem je klíčové pro fungování každého vztahu ovlivněného ADHD.
Vyhledání psychoterapeutické podpory je vhodné v situacích, kdy příznaky ADHD výrazně ovlivňují kvalitu života. Pokud máte potíže s udržením pozornosti, dokončováním úkolů, organizací času, nebo pokud impulsivní chování narušuje vaše vztahy či pracovní výkon, může být psychoterapie cenným zdrojem pomoci.
Psychoterapeut vám může pomoci lépe porozumět vašemu stavu, vyvinout strategie zvládání příznaků a zlepšit vaši schopnost fungovat v každodenním životě. Je také důležité vyhledat podporu, pokud pociťujete zhoršení sebevědomí nebo nálady, což jsou běžné následky neléčeného ADHD.
