Zármutek je intenzivní bolest, která přichází se ztrátou a odráží naši hlubokou lásku, což může působit až ohromujícím dojmem. Není omezen pouze na ztrátu lidí, ale může se týkat i jiných forem ztráty, například při ztrátě milované osoby. V takových případech může být zármutek provázen pocity viny a zmatenosti, zvláště pokud byl vztah komplikovaný.
Když mi umřel Honzík, tak jsem myslela, že se zblázním. Bylo to moje miminko... jak mohl umřít tak maličkej?
Protože zármutek následuje vlastní cestu, neexistuje pevný časový plán pro bolest, kterou přináší po ztrátě, a není možné zcela se vyhnout utrpení. Pokusy potlačit nebo popřít zármutek často proces prodlužují a vyžadují více emocionálního úsilí.
Přesvědčení, že „větší“ zármutek je lepší, nebo že existuje „správný“ způsob truchlení, může proces ještě více ztížit.
Pro některé lidi je zármutek krátkodobý, známý také jako akutní zármutek, i když se bolest může nečekaně vrátit později. Jiní mohou zažívat dlouhodobý zármutek, známý jako komplikovaný zármutek, který může trvat měsíce nebo roky. Bez podpory může tento typ zármutku vést k izolaci a chronické samotě.
Mnoho lidí očekává, že projde popřením, hněvem, smlouváním, depresí a přijetím v tomto pořadí, pod vlivem knihy Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umírání z roku 1969. Nyní se však ukazuje, že mnoho, ne-li většina lidí, neprochází těmito fázemi předvídatelně. Truchlení je vysoce individuální a nepředvídatelné.
Truchlení sdílí mnoho příznaků s depresí, včetně smutku, ztráty radosti, nespavosti a ztráty zájmu o péči o sebe. Příznaky zármutku se však obvykle postupem času snižují, i když se mohou znovu objevit při výročí nebo jiných připomínkách. I když jsou myšlenky jako „život není spravedlivý“ a „nikdy se z toho nedostanu“ normální součástí truchlení, je důležité zabránit tomu, aby ovládaly vaše jednání.
Vzhledem k tomu, že truchlení se prožívá různými způsoby, odborníci doporučují podporovat truchlící osobu tím, že budete podporující a vyhnete se soudům o tom, zda se zdá „málo smutný/á“ nebo zda truchlí „příliš dlouho“. Povzbuzování k „uzavření“ je často neúčinné.
Poskytování praktické pomoci a uznání ztráty jsou obě pozitivní kroky. Mnozí lidé truchlící ocení, když jim lidé v jejich okolí naslouchají, kladou otázky a sdílejí vzpomínky, což potvrzuje hloubku a oprávněnost jejich pocitů a pomáhá jim se uzdravit.
Truchlení se očekává po ztrátě rodiče, sourozence, partnera, dítěte nebo blízkého přítele, ale není omezen pouze na tyto případy. Lidé mohou také truchlit nad ztrátou milovaného domácího mazlíčka, zaměstnání nebo důležité životní role, nebo nad ztrátou domova nebo jiného emocionálně významného majetku. Zármutek často nastává také po rozvodu.
Bohužel mnoho lidí zjišťuje, že jejich okolí tyto druhy zármutku neuznává, což vede k tzv. „neuznanému zármutku“. Bolest je zhoršena pocitem, že nemají „povolení“ truchlit.
Nicméně truchlení může lidem pomoci procházet těmito chaotickými časy, zejména pokud jejich okolí reaguje s pochopením a uznává jejich právo na hněv, znecitlivění a nelineární uzdravování.
Zatímco více než 80 % těhotných Američanek vytvoří plán porodu, pouze 22 % Američanů má plán pro svou smrt.
Často se vyhýbáme diskusím o našich přáních na konci života z různých důvodů, ale je to něco, co se můžeme naučit. Abychom znormalizovali rozhovory o smrti a umírání, musíme se nejprve naučit být lepšími posluchači.
Možná se těmto tématům vyhýbáme, protože jsme je nikdy neviděli modelované, nebo prostě nevíme, jak takovou konverzaci začít. Pro mnohé to může být příliš citlivé téma. Jako odkládání těžkého úkolu, tak oddalujeme tyto rozhovory, s myšlenkou, že se jim budeme věnovat „později.“ Bohužel, mnoho z nás to nikdy neudělá, což ponechává jiné, aby za nás rozhodovali ve stresových situacích. Ale nemusí to tak být.
Lékařka Shoshana Ungerleider, hostitelka TED Health, se věnuje tomu, aby tyto rozhovory byly běžnější.
Ungerleider věří, že kladení posilujících otázek, které odrážejí hodnoty dané osoby, může tyto diskuse otevřít. Například otázky jako „Jak rozumíte své nemoci?“ a „Jak chcete trávit svůj čas?“ mohou pomoci pacientům zapojit se do rozhodování o konci života s důstojností. Bohužel, jak poznamenává, zdravotní systém není navržen tak, aby podporoval tyto rozhovory.
S přesvědčením, že zlepšení zkušeností na konci života není jen lékařskou záležitostí, ale lidskou, Ungerleider v roce 2017 založila neziskovou organizaci End Well. End Well má za cíl změnit způsob, jak se tyto rozhovory povedou.
Scény smrti a umírání jsou v filmech a televizi běžné, ale jak poznamenává Ungerleider, máme ještě dlouhou cestu v zobrazování těchto scén realisticky. Aby se tento problém řešil, End Well zadala studii, která zahrnovala rozhovory s více než 30 showrunnery televizních pořadů a analyzovala 10 let scénářů na klíčová slova související se smrtí, umíráním, zármutkem a ztrátou. Prvotní výsledky ukazují nesoulad v tom, jak je smrt zobrazována.
Producentka J.J. Duncan souhlasí. Po ztrátě svého jedenáctiletého syna Masona v roce 2020 Duncanová rozpoznala potřebu přesnějších zobrazení na obrazovce a většího zaměření na vyprávění příběhů o konci života ve společnosti.
„Vyprávíme příběhy o našich manželstvích, narozeních, kariérách. Proč je tabu vyprávět příběhy o smrti?“
Stejně jako před lety pozorovala Ungerleider, stále nevyprávíme příběhy o smrti a umírání dobře—pokud vůbec—protože nevíme jak. Ale dobrou zprávou je, že se to můžeme naučit.
Psychoterapeutická podpora může být klíčová v situacích, kdy ztráta blízkého člověka způsobuje dlouhodobé pocity smutku, úzkosti, nebo se nedokážete vrátit k běžným činnostem, je na místě vyhledat odbornou pomoc.
Truchlení je přirozený proces, ale pokud se cítíte zahlceni emocemi, izolovaní nebo máte problémy se spánkem, koncentrací či pocity beznaděje, může terapie nabídnout podporu a nástroje k lepšímu zvládání této náročné životní situace.
