Vyhoření je stav charakterizovaný emoční, duševní a někdy i fyzickou únavou, která je důsledkem dlouhodobého nebo opakovaného působení stresu. Přestože je často spojován s pracovními problémy, vyhoření se může objevit i v jiných oblastech života, jako je rodičovství, péče o děti nebo intimní vztahy.
Prostě jsem pořád jela jak fretka. Vejška, dvě práce, společenskej život, taky jsem chtěla chodit do fitka a ještě jsem do toho dělala řidičák a pořád jsem si říkala, že to přece zvládnu. Kolem mě to taky lidi dávaj. A tak jsem vyhořela.
Vyhoření není jen důsledkem dlouhých pracovních hodin nebo zvládání příliš mnoha úkolů, i když to hraje roli. Často vzniká z pocitů cynismu, deprese a vyčerpání, které se objevují, když člověk nemá kontrolu nad tím, jak je práce prováděna, ať už v zaměstnání nebo doma, nebo když je nucen plnit úkoly, které jsou v rozporu s jeho hodnotami.
Dalším významným faktorem je usilování o cíl, který nemá smysl, nebo nedostatek podpory. Pokud někdo nesladí své povinnosti s tím, na čem mu skutečně záleží, nebo si nedopřeje občasnou přestávku, hrozí mu vyhoření, které může vést k různým psychickým a fyzickým problémům, jako jsou bolesti hlavy, únava, pálení žáhy a vyšší pravděpodobnost zneužívání alkoholu, drog nebo jídla.
Vyhoření se projevuje fyzickým a psychickým vyčerpáním, pocitem odporu k práci a častými pocity cynismu, hněvu nebo podrážděnosti. Profesionálové v pečujících rolích, jako jsou lékaři, mohou také zaznamenat úbytek schopnosti vcítit se do těch, o které pečují. Dalším příznakem vyhoření je pocit, že již nedokážete svou práci vykonávat efektivně.
Vyhoření je dlouhodobý stres, který se zdá být neřešitelný. Krátkodobý stres, zvláště pokud je spojen s konkrétním cílem, obvykle není škodlivý. Pokud se však stres jeví jako nekonečný a vyvolává pocity prázdnoty, apatie a beznaděje, může to být příznak vyhoření.
Únava ze soucitu („empathy fatigue“) nastává, když se člověk stane otupělým vůči utrpení ostatních, ztrácí schopnost empatie nebo naději ve svou schopnost pomoci. Tento stav je běžný u zdravotnických pracovníků, vojáků nebo u kohokoli, kdo je pravidelně vystaven lidskému utrpení.
Vyhoření může nastat v jakékoli práci, přičemž některé studie naznačují, že více než polovina amerických pracovníků ho zažila alespoň jednou. Vysoce stresové profese, jako je právo, medicína a policie, mají vyšší pravděpodobnost vyhoření ve srovnání s méně stresujícími zaměstnáními.
Možná, ale není to jediné řešení. Vyjádření vašich obav nebo restrukturalizace pracovního prostředí může být stejně účinné a méně riskantní. Posilování vztahů, praktikování péče o sebe a zapojení se do koníčků mimo práci může také pomoci snížit stres a znovu získat pocit identity.
K zvládnutí konfliktních povinností je důležité naučit se říkat „ne“ dalším úkolům, i když je to obtížné. Pravidelné přestávky, konzistentní pracovní doba a minimalizace multitaskingu také pomohou udržet hranice a zabránit vyhoření.
Upravení pracovní doby nebo zvážení práce na dálku může být prospěšné, stejně jako sdílení nebo outsourcing úkolů, pokud je to možné. Vytváření jasných hranic mezi prací a osobním životem—například nekontrolování emailů po pracovní době—praktikování péče o sebe a zajištění dostatečného odpočinku jsou také účinné strategie.
Bez ohledu na vaši profesi, pokud se cítíte vyčerpaní, existují způsoby, jak zmírnit negativní účinky vyhoření, a případně přehodnotit svou pracovní situaci. Najít smysl, mít pozitivní vliv na ostatní nebo přispět k většímu dobru může pomoci. Smysluplnost v práci může vyhoření kompenzovat, stejně jako autonomie a čelení náročným úkolům.
Dále, výzkumy ukazují, že péče o sebe je mocným nástrojem proti vyhoření. I když se péče o sebe liší u každého, běžnými praktikami jsou jóga, mindfulness, masáže, cvičení, změny ve stravě a soucit sám se sebou.
Je těžké sledovat, jak někdo blízký prochází vyhořením, zvláště když nemůžete vyřešit jeho základní příčiny. Místo toho praktikujte empatické naslouchání, povzbuzujte k péči o sebe a nabídněte pomoc s úkoly mimo práci, abyste poskytli podporu.
Vyhoření není způsobeno jen zaměstnáním. Rodiče, partneři a neformální pečovatelé mohou také zažívat neustálé vyčerpání, pocit přetížení svými povinnostmi nebo tajně věřit, že ve své roli selhali. Tento druh vyhoření se označuje jako rodičovské vyhoření, vztahové vyhoření a vyhoření pečovatelů.
Vyhoření mimo práci je méně známé než to způsobené pracovním stresem. Stereotypy a stigma, zejména v rodičovství, mohou vést k tomu, že ti, kdo zažívají nepracovní vyhoření, se cítí jako viníci svých problémů. Proto často své potíže skrývají.
Jakýkoli typ vyhoření však může mít vážné následky, pokud není řešen. Otevřená diskuse—s partnerem, rodinnými příslušníky, přáteli nebo terapeutem—je často prvním krokem k zvládnutí příznaků, získání potřebné pomoci a prevenci negativních dopadů.
Představa, že pouze špatní rodiče zažívají vyhoření, je škodlivý mýtus. Ačkoli může být rodičovství velmi naplňující, je také náročné a plné výzev. Rodiče musí často zvládat pracovní plány, vnější povinnosti, vlastní pohodu a někdy i zvláštní potřeby dítěte—často bez dostatečné podpory.
Péče o dítě se zvláštními potřebami nebo o stárnoucího rodiče může vést k vyhoření. Příznaky zahrnují chronickou únavu, častý pláč a pocity bezmoci, hněvu nebo frustrace vůči osobě, o kterou pečujete. Péče o vlastní zdraví a vyhledání pomoci může přinést úlevu.
Romantické vztahy mohou být stejně vyčerpávající jako plný úvazek a mohou také vést k vyhoření. Pokud se na setkání s partnerem už netěšíte, cítíte cynismus ohledně budoucnosti, viníte ho ze všeho, nebo často přemýšlíte o odchodu, váš vztah může být na pokraji vyhoření.
Psychoterapeutickou podporu byste měli vyhledat, pokud se cítíte dlouhodobě vyčerpaní, bez energie a ztrácíte zájem o věci, které vás dříve bavily.
Pokud pociťujete vnitřní prázdnotu, sníženou motivaci, problémy se spánkem nebo úzkost, může být na místě konzultace s odborníkem.
Psychoterapeut vám pomůže zpracovat příčiny vyhoření, najít nové strategie zvládání stresu a obnovit psychickou pohodu.
Vyhledání odborné pomoci je obzvláště důležité, pokud se vaše potíže zhoršují nebo zasahují do každodenního života, vztahů či práce.
