Behaviorální analýza je způsob, jak popsat a porozumět problémovému chování nebo symptomu v konkrétním kontextu. V KBT se často používá schéma A–B–C. Písmeno A označuje antecedenty, tedy spouštěče, situace a kontext. Písmeno B označuje behaviorální odpověď, tedy vlastní problémové chování a související reakce. Písmeno C označuje consequences, tedy následky chování.
Behaviorální analýza neznamená, že se terapeut zajímá pouze o viditelné chování. V KBT se do analýzy zahrnují i tělesné příznaky, emoce, automatické myšlenky, představy, impulzy a vnitřní dialog. Smyslem je pochopit, co se s klientem děje, co to spouští a jaké následky způsobují, že problém pokračuje.
Zásadní je rozlišovat krátkodobé a dlouhodobé následky. Mnoho problémových strategií přináší krátkodobou úlevu, ale dlouhodobě problém zhoršuje. Typickým příkladem je vyhýbání. Pokud se člověk vyhne obávané situaci, úzkost okamžitě klesne. Tato úleva chování posílí, takže se člověk příště vyhne znovu. Dlouhodobě však ztrácí sebedůvěru, nerozvíjí nové zkušenosti a jeho svět se zmenšuje.
Prvním cílem behaviorální analýzy je přesně popsat problémové chování. Terapeut se snaží zjistit, co klient konkrétně dělá nebo nedělá. Například místo obecného „vyhýbám se lidem“ se zjišťuje, že klient nechodí na porady, nebere telefon, sedá si v restauraci zády ke zdi a před sociální akcí pije alkohol.
Druhým cílem je identifikovat spouštěče. Ty mohou být vnější, například kritika nadřízeného, pohled druhého člověka, uzavřený prostor, pes, veřejná doprava nebo konflikt. Mohou být ale také vnitřní, například bušení srdce, únava, vzpomínka, obraz v mysli, tělesný pocit nebo automatická myšlenka.
Třetím cílem je zmapovat následky. Následky mohou být pozitivní nebo negativní, krátkodobé nebo dlouhodobé. Pozitivní krátkodobý následek často udržuje chování, i když je dlouhodobě škodlivé. Například kontrolování u OCD snižuje úzkost, alkohol snižuje sociální napětí, stažení se do postele snižuje nároky okolí. Dlouhodobě však tyto strategie mohou zvyšovat závislost, úzkost, depresi nebo omezení života.
Čtvrtým cílem je vytvořit hypotézu o udržujícím mechanismu. Behaviorální analýza pomáhá určit, zda je vhodná expozice, behaviorální aktivace, nácvik dovedností, práce se zabezpečujícím chováním, změna posilování, řešení problémů nebo behaviorální experiment.
Behaviorální analýza má vycházet z konkrétní situace. Obecné popisy bývají nepřesné. Proto se terapeut ptá na poslední, typický nebo nejvýraznější výskyt problému. Pokud si klient situaci špatně vybavuje, lze ho požádat, aby si ji představil jako film: co vidí, slyší, cítí, co dělá, co říká, co si myslí a co se děje potom.
Je důležité mapovat nejen problémové chování, ale také kontext. Stejné chování může mít jinou funkci v různých situacích. Například mlčení může znamenat strach, pasivní vzdor, smutek, vyčerpání nebo snahu neeskalovat konflikt.
Dalším pravidlem je neobviňující jazyk. Behaviorální analýza není morální hodnocení. Neptá se „proč to klient dělá špatně“, ale „jakou funkci toto chování plní a proč dává smysl, že se udržuje“. Tento postoj snižuje stud a zvyšuje ochotu klienta otevřeně popisovat i nepříjemné nebo zahanbující strategie.
Důležité je oddělit spouštěče, reakce a následky. Klienti často popisují vše dohromady. Terapeut pomáhá vytvořit časovou posloupnost: co bylo předtím, co se stalo během problému a co následovalo.
Behaviorální analýza má zahrnovat i silné stránky a dovednosti. Nejde jen o to, co klient nezvládá, ale také o to, kde problém nenastává, kdy je mírnější, co už klientovi pomohlo a jaké zdroje může využít.
Nejprve se vybere problém, který bude analyzován. Měl by být konkrétní a terapeuticky relevantní. Například „panická ataka v obchodě“, „kontrolování dveří před spaním“, „vyhýbání se telefonování“, „záchvat přejedení“ nebo „celodenní ležení v posteli“.
Terapeut zjišťuje, kde a kdy se problém objevil, kdo byl přítomen, co se stalo těsně předtím a jaký byl širší kontext. Sledují se také vnitřní spouštěče: tělesné pocity, emoce, vzpomínky, představy nebo myšlenky.
Modifikující faktory jsou okolnosti, které problém zhoršují nebo zmírňují. Může jít o spánek, stres, alkohol, kofein, konflikty, podporu blízkých, menstruační cyklus, pracovní zátěž nebo zdravotní stav.
Ve fázi B se popisuje, co klient dělal, co nedělal, co prožíval a co mu běželo hlavou. V KBT se sledují tyto oblasti:
Následky se dělí na bezprostřední a dlouhodobé. Bezprostřední následky často vysvětlují, proč se chování opakuje. Například vyhnutí se prezentaci sníží úzkost, kontrola dveří sníží nejistotu, výbuch hněvu může přimět okolí ustoupit.
Dlouhodobé následky ukazují cenu problému. Patří sem ztráta sebedůvěry, omezení vztahů, pracovní potíže, závislost, zhoršení nálady, ztráta aktivit, konflikty nebo zdravotní důsledky.
Po popisu aktuálního vzorce se zjišťuje, jak se klient tento způsob reakce naučil. Terapeut se ptá, kdy problém začal, co jej spustilo, jak se v čase měnil a jaké strategie zvládání klient používal. Sledují se predisponující faktory, předchozí nemoci a léčba, rodinné vzorce, zkušenosti z dětství i aktuální zdroje.
Výsledkem behaviorální analýzy je často jednoduchý diagram nebo slovní popis bludného kruhu. Například:
A – spouštěč | B – reakce | C – následek |
Pozvání na pracovní poradu | Myšlenka „ztrapním se“, úzkost 85/100, vymluvím se na nemoc | Krátkodobě úleva, dlouhodobě větší strach z porad a pocit selhání |
Z takové analýzy přímo vyplývá terapeutický postup. U sociální úzkosti se například pracuje s expozicí, behaviorálními experimenty, snížením zabezpečujícího chování, změnou pozornosti a modifikací negativních přesvědčení. NICE u sociální úzkostné poruchy výslovně doporučuje při hodnocení zjišťovat vyhýbané situace, bezpečnostní chování, zaměření pozornosti, anticipační a post-event zpracování a u léčby zahrnuje behaviorální experimenty, expozici a práci s jádrovými přesvědčeními.