Kognitivní analýza je podrobné zjišťování a rozbor myšlenek, představ, očekávání, postojů, sebehodnocení a přesvědčení, které souvisejí s klientovými potížemi. V KBT vychází z předpokladu, že člověk nereaguje pouze na samotnou situaci, ale také na její význam. Jinými slovy, mezi událostí a emoční či behaviorální reakcí stojí interpretace. Kognitivní model popisuje, že myšlenky a vnímání situace ovlivňují to, jak se člověk cítí a jak se chová.
Kognitivní analýza je úzce propojena s behaviorální analýzou. Myšlenky mohou být spouštěčem problémového chování, součástí problému i jeho následkem. Například klient se sociální úzkostí si před setkáním pomyslí „budu trapný“, během setkání sleduje vlastní projevy úzkosti a po setkání si opakovaně přehrává, co řekl špatně. Tím se problém udržuje.
V KBT se rozlišuje několik úrovní kognicí. Nejblíže vědomí jsou automatické negativní myšlenky. Ty se objevují rychle, často mimovolně a klient je může považovat za fakta. Hlubší úroveň tvoří pravidla a předpoklady, například „Když udělám chybu, lidé mě odmítnou“ nebo „Musím být vždy silný“. Nejhlubší úroveň tvoří jádrová přesvědčení a schémata, například „Jsem neschopný“, „Jsem nemilovatelný“ nebo „Svět je nebezpečný“.
Prvním cílem kognitivní analýzy je identifikovat automatické myšlenky a představy, které souvisejí se změnami emocí, tělesných reakcí a chování. Terapeut se neptá pouze na to, co se stalo, ale také na to, co si klient v danou chvíli říkal, co očekával, čeho se obával a jaký význam situaci přikládal.
Druhým cílem je odlišit fakta od interpretací. Například fakt může být: „kolega neodpověděl na zprávu“. Interpretace může být: „určitě se na mě zlobí“ nebo „jsem mu lhostejný“. V terapii se nepopírá, že klient prožívá silnou emoci, ale zkoumá se, zda interpretace odpovídá dostupným důkazům a zda existují jiné možné výklady.
Třetím cílem je najít kognitivní zkreslení. Může jít například o katastrofizaci, čtení myšlenek, černobílé myšlení, nadměrné zobecňování, znehodnocování pozitivního, personalizaci nebo emoční uvažování. Kognitivní zkreslení nejsou „chyby charakteru“, ale naučené způsoby zpracování informací, které se často aktivují při stresu.
Čtvrtým cílem je identifikovat hlubší pravidla a jádrová přesvědčení. Ta se obvykle neobjevují hned v prvních minutách terapie. Často se ukazují opakovaně v různých situacích. Například za mnoha automatickými myšlenkami může být pravidlo „musím být perfektní“ nebo jádrové přesvědčení „nejsem dost dobrý“.
Velmi důležitým cílem je také zachytit beznaděj, suicidální myšlenky a negativní očekávání vůči terapii. U depresivních klientů může být myšlenka „nic mi nepomůže“ významným udržujícím faktorem a zároveň rizikovým signálem.
Kognitivní analýza má vycházet z konkrétních situací. Obecná otázka „Jaké máte myšlenky?“ často nefunguje, protože automatické myšlenky jsou rychlé a klient je nemusí vnímat. Účinnější je ptát se na konkrétní okamžik: „Co vám v tu chvíli proběhlo hlavou?“, „Co jste si myslel, že se stane?“, „Co to pro vás znamenalo?“
Terapeut má myšlenky zkoumat, ne okamžitě vyvracet. Přímé přesvědčování typu „to není pravda“ obvykle nefunguje a může vést k odporu nebo pocitu nepochopení. KBT používá spolupracující empirismus: terapeut a klient společně zkoumají důkazy, alternativy a důsledky určitých interpretací.
Je důležité normalizovat, že každý člověk má automatické myšlenky. Klienti se za ně někdy stydí, připadají jim směšné, kruté nebo nepřijatelné. Terapeut má vytvořit bezpečný prostor, kde lze tyto myšlenky popsat bez odsouzení.
Dalším pravidlem je sledovat změny nálady přímo během sezení. Pokud se klient náhle rozesmutní, znejistí nebo podráždí, je to příležitost k otázce: „Všiml jsem si, že se teď něco změnilo. Co vám právě běželo hlavou?“
Hlubší schémata je vhodné zkoumat postupně. V první fázi terapie se často pracuje s automatickými myšlenkami a aktuálními situacemi. K jádrovým přesvědčením se terapeut dostává později, když je vytvořena důvěra a existuje dost konkrétního materiálu.
Základní metodou je řízené objevování. Terapeut otázkami pomáhá klientovi, aby si sám všiml souvislostí mezi situací, myšlenkou, emocí a chováním.
Často se používá záznam automatických myšlenek. Klient zapisuje situaci, emoci, tělesné reakce, automatickou myšlenku, míru přesvědčení, důkazy pro a proti, alternativní vyváženou myšlenku a změnu emoce.
Další metodou je sokratovský dialog. Terapeut se ptá například: Jaké jsou důkazy pro tuto myšlenku? Jaké jsou důkazy proti? Existuje jiné vysvětlení? Co byste řekl blízkému člověku, kdyby měl stejnou myšlenku? Co je nejhorší, nejlepší a nejpravděpodobnější varianta? Jak vám tato myšlenka pomáhá a jak vám škodí?
Pro hledání hlubších přesvědčení se používá metoda padajícího šípu. Terapeut se opakovaně ptá: „Kdyby to byla pravda, co by to znamenalo?“ Například: „Když se zakoktám, lidé si všimnou, že jsem nervózní.“ – „A kdyby si toho všimli, co by to znamenalo?“ – „Že jsem slabý.“ – „A kdyby to znamenalo, že jste slabý?“ – „Nikdo mě nebude respektovat.“
Důležitou metodou jsou také behaviorální experimenty. Klient netestuje myšlenky pouze v hlavě, ale v realitě. Pokud si například myslí „když se při prezentaci začervenám, všichni se mi budou smát“, může společně s terapeutem naplánovat experiment, který tuto předpověď ověří.
Kognitivní analýza začíná konkrétní situací, nejlépe nedávnou a emočně výraznou. Například: „V pondělí ráno jsem měl zavolat klientovi a odkládal jsem to.“
Nejprve se popíše, co klient cítil, jak silné to bylo, co se dělo v těle a co udělal. Například úzkost 80/100, tlak na hrudi, napětí v žaludku, odložení telefonátu.
Terapeut se ptá: „Co vám proběhlo hlavou těsně předtím, než úzkost zesílila?“ Klient může odpovědět: „Budu znít hloupě“, „nebude vědět, co říct“, „selžu“.
Následuje otázka po významu: „Co by to o vás znamenalo, kdyby se to stalo?“ Tím se terapeut dostává k hlubším pravidlům a přesvědčením, například „musím být vždy připravený“ nebo „chyba znamená selhání“.
Klient hodnotí, nakolik myšlence věří, například 90 %, a jak silná je emoce. Toto měření umožňuje sledovat změnu po intervenci.
Terapeut s klientem zkoumá důkazy pro a proti myšlence. Cílem není vytvořit uměle pozitivní myšlenku, ale realističtější a užitečnější pohled. Například místo „určitě selžu“ může vzniknout myšlenka: „Můžu být nervózní, ale už jsem podobné hovory zvládl a můžu si připravit osnovu.“
Nová interpretace se má testovat v realitě. Klient například zavolá s připravenou osnovou a po hovoru vyhodnotí, co se skutečně stalo. V KBT je změna myšlení často nejúčinnější tehdy, když je spojena se změnou chování.
Pokud se opakovaně objevuje stejný motiv, terapeut může pracovat s jádrovým přesvědčením. Například přesvědčení „jsem neschopný“ lze zkoumat pomocí důkazů z různých oblastí života, škálování, historického porozumění, behaviorálních experimentů a nácviku nových způsobů chování.