Poruchy osobnosti představují hluboce zakořeněné, nepružné způsoby myšlení a chování, které vedou k napjatým vztahům a často způsobují utrpení postiženým jedincům. Odborníci na duševní zdraví identifikují 10 různých poruch seskupených do tří klastrů, ačkoli mezi těmito kategoriemi existuje značný překryv.
Tyto poruchy se vyznačují neobvyklými nebo výstředními myšlenkovými vzorci, včetně extrémního sociálního stažení, nedůvěry a podivných přesvědčení.
Tento klastr je definován nestabilními emocemi a nepředvídatelným chováním, které může zahrnovat agresivitu nebo manipulaci.
Poruchy v této skupině zahrnují úzkostné nebo ustrašené myšlenkové vzorce a vztahy s ostatními.
Ačkoli jsou poruchy osobnosti často kategorizovány samostatně, výzkum naznačuje, že většinou představují různé kombinace více základních rysů osobnosti, včetně extrémních úrovní rysů, které mají všichni lidé.
Dlouho jsem se bránil tomu přiznat, že něco není se mnou v pohodě. Bylo jednodušší svalovat vinu na ostatní. Nedokázal jsem si udržet žádnej vztah, všichni mě časem opustili. Když jsem nakonec vyhledal pomoc, tak mi diagnostikovali narcistickou poruchu osobnosti."
Příznaky poruch osobnosti se obvykle projevují na konci dospívání nebo na začátku dospělosti. Ačkoli poruchy seskupené v každém klastru mají podobné symptomy a rysy, jednotlivci se stejnou diagnózou nemusí mít totožné symptomy nebo je nemusí prožívat ve stejném rozsahu. Lidé s příznaky poruchy osobnosti si to nemusí uvědomovat, protože své vlastní zkreslené myšlenkové procesy, emocionální reakce a chování považují za normální.
Obsesivně-kompulzivní porucha osobnosti (OCPD), (pozor, neplést si s obsesivně-kompulzivní poruchou, OCD), je považována za nejčastější poruchu osobnosti v západních zemích. Nedávná recenze odhaduje její prevalenci na více než 4 procenta. Více než 12 procent dospělých je odhadováno, že má alespoň jednu poruchu osobnosti.
Závislá (dependentní) porucha osobnosti je pravděpodobně nejméně častá porucha osobnosti v západních populacích, s odhadovanou prevalencí kolem 0,8 procenta.
Ano. Lidé s jednou poruchou osobnosti často mají symptomy, které splňují kritéria pro alespoň jednu další poruchu osobnosti. Mohou mít také jiné formy duševních poruch, jako je porucha užívání návykových látek nebo deprese.
Genetika významně ovlivňuje riziko vzniku poruchy osobnosti. U některých stavů výzkum naznačuje, že nepříznivé zážitky, jako je týrání v dětství, mohou také přispět k riziku, ačkoli porucha osobnosti se může vyvinout i bez takových zážitků.
Klastr A, klastr B a klastr C jsou tři skupiny kategorií poruch osobnosti používané v psychiatrické příručce DSM. Tyto klastry jsou založeny na pohledu kliniků na to, jak se určité poruchy podobají jedna druhé. Nicméně vědecká analýza symptomů poruch osobnosti nutně nepodporuje tyto tři klastry jako nejplatnější způsob reprezentace poruch osobnosti.
Mnohočetná porucha osobnosti, známá také jako mnohočetný osobnostní syndrom, není klasifikována jako porucha osobnosti, ani se nejedná o diagnózu. Označuje to, co je nyní nazýváno disociativní porucha identity (DID). DID je porucha, při níž člověk prožívá dvě nebo více různých identit nebo stavů, které vykazují konzistentní, jedinečné vzorce myšlení a vztahování. Zahrnuje také neobvyklé mezery v paměti jak pro vzdálené, tak nedávné události.
Do jisté míry ano—chování a tendence spojené s psychopatií mohou být vysoce dysfunkční. Nicméně psychopatie není formální kategorií v diagnostických manuálech, jako je DSM. Její nejbližší ekvivalent v DSM je antisociální porucha osobnosti, která je považována za širší diagnózu; ne každý, kdo ji má, by byl považován za psychopata.
Ačkoli lidé s poruchami osobnosti obecně nepředstavují hrozbu pro ostatní, antisociální porucha osobnosti zahrnuje ignorování práv ostatních a byla spojena s vyšší pravděpodobností násilného chování. Jedinci s poruchami osobnosti, jako je narcistická porucha osobnosti, mají větší sklon být manipulativní a klamaví spíše než fyzicky násilní.
Poruchy osobnosti představují jedinečné výzvy při léčbě. Většina těchto poruch je ego-syntonická, což znamená, že jsou v souladu s konceptem vlastního já. Z tohoto důvodu může být zpočátku malá nebo žádná motivace ke změně. Přesto odborníci na duševní zdraví vyvinuli a aplikovali různé terapeutické techniky, které pomáhají lidem s těmito poruchami osvojit si adaptivnější způsoby myšlení a chování. Výzkum naznačuje, že pozitivní změna je možná pro mnohé z nich.
Lze poruchy osobnosti vyléčit?
I když tendence, které tvoří poruchu osobnosti, nemusí nikdy úplně zmizet, výzkum naznačuje, že příznaky se mohou v průběhu času zmenšovat. Terapie může být užitečná pro některé stavy. Pro léčbu hraniční poruchy osobnosti se používá řada přístupů, včetně dialektické behaviorální terapie (DBT) a psychodynamické psychoterapie. V některých případech mohou být součástí léčby příznaků poruch osobnosti psychotropní léky, jako jsou antidepresiva nebo antipsychotika.
I když může být velmi obtížné přesvědčit někoho s poruchou osobnosti, aby navštívil terapeuta, terapie může být nejslibnější cestou k dlouhodobému snížení dysfunkčních myšlenek a chování. Mezitím existují některá opatření, která by mohla být užitečná při jednání s někým, kdo má poruchu osobnosti, včetně omezení času stráveného spolu a vyhýbání se tématům, která vedou k třenicím nebo konfliktům.
Antisociální porucha osobnosti může být mimořádně obtížně léčitelná, a to částečně proto, že lidé s touto poruchou mají sklon vytvářet dojem změny, aby získali to, co chtějí (například propuštění z vězení).
Ne nutně. Existují důkazy, například, že mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti může časem vykazovat zlepšení v některých příznacích.
Vyhledání psychoterapeutické podpory je vhodné v případech, kdy má člověk diagnostikovanou poruchu osobnosti, která výrazně ovlivňuje jeho každodenní fungování, způsobuje značné emocionální utrpení nebo narušuje jeho sociální vztahy. To zahrnuje situace, kdy jedinec zažívá trvalé vzorce maladaptivního chování, myšlení nebo prožívání, které nejsou v souladu s běžnými společenskými normami a vedou k problémům v osobním a profesním životě.
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je jedním z nejčastěji používaných přístupů v léčbě poruch osobnosti a její účinnost byla prokázána výzkumy. Je zvláště účinná při léčbě hraniční poruchy osobnosti, kde pomáhá snižovat příznaky impulzivity, nestabilních vztahů a emoční nestability. KBT je také užitečná pro léčbu vyhýbavé, závislé a obsesivně-kompulzivní poruchy osobnosti, neboť se zaměřuje na identifikaci a změnu negativních vzorců myšlení a chování, které tyto poruchy podporují.
